Crazy Horse
Crazy Horse (Tashunkewitko) se narodil snad roku 1845 na řece Republican. Byl zabit ve Fort Robinson (Nebraska) v roce 1877, bylo mu sotva třicet tři let.
Byl to ten správný prérijní Indián. Podobně jako náčelník Žluč (Gall), vynikal fyzicky, ale i duševně. Byl to ten pravý typ Indiánské čistoty. Ve skrovnosti a přímosti se podobal Náčelníku Josefovi, ale na rozdíl od Josefa byl Splašený Kůň rozený válečník. I když byl umírněný, jeho statečnost zrcadlila ducha pravého Dakoty. Historikové o něm podali mnohé zkreslené informace, které byly dobré akorát pro komerci. Posuzovat vlastnosti nějakého člověka je věrohodnější na základě svědectví jeho vlastního národa, než jeho nepřátel.
Dětství prožíval Crazy Horse ještě v dobách, kdy jenom občas nějaký bílý obchodník, či voják navštívil Západní Dakoty. Byl pečlivě vychován podle starých kmenových tradic. Dakotové byli hrdí na výchovu svých synů a dcer. Rodiče byli příkladní v tom, jak štědře věnovali pozornost potřebám jejích dětí, i když sami někdy strádali, ale tím jim dali příklad pro budoucí život. Jejich první kroky, první slovo, první válečná hra, dosažení mužnosti nebo ženskosti, každá z těchto věcí byla důvodem k oslavám a tanci.
Velké srdce, velkomyslnost, šlechetnost, odvaha a sebezapření jsou vlastnosti velkých státníků, ale pro Indiány to měl být standart. Jak už každý ví, toto se stane slabinou pro toho, kdo svůj život založí na obchodě a zisku. V takových podmínkách začal život Bláznivého Koně. Jeho matka, tak jako i jiné, velmi opatrovala svého hocha, ale jeho otec ho učil být psychický odolný vůči životním překážkám. Položili základ pro jeho duchovní a kmenové zásady, tak dobře, že se odhodlal je i v budoucnu veřejně zastávat.
Jednou když mu bylo asi čtyři, nebo pět let, prožívala jeho tlupa drsnou sněhovou zimu. Měli malé zásoby, ale jeho otec byl neúnavný lovec. Nikde nablízku nebylo žádné buvolí stádo, což tvořilo základ jejich jídelníčku, ale on přes bouřlivé a studené dny byl stále na lovu, až nakonec přinesl dvě antilopy. Malý chlapec nasedl na svého oblíbeného ponyho a objížděl tábor, aby svolal staré lidi do jejich týpí pro maso. To se stalo, aniž by mu to jeden z rodičů přikázal. Když se to dověděli, staří lidé se seřadili před jejich týpí, připravení přijmout jídlo, na které byli pozvání. Jeho matka musela rozdělit skoro vše z toho, co měli.
V dalších dnech když chtěl jíst, mu matka řekla, že vše mají staří lidé a ještě dodala: „Pamatuj si můj synu. Oni šli domů a zpívali chválu tvému jménu, ne mně, nebo tvému otci. Musíš být statečný. Musíš žít tak, aby sis zachoval svou pověst.“
Splašený Kůň miloval koně, a jeho otec mu dal svého vlastního, ještě když byl velmi mladý. Stal se dobrým jezdcem a chovatelem koní. Doprovázel svého otce na loveckých výpravách za bizony. Zatím co se muži věnovali lovu, on zaopatřoval náhradní a zásobovací koně, a tím se také všemu postupně učil. Dakotové tenkrát už měli několik pušek, ale lovili většinou tradičně luky a šípy.
Další příběh z jeho dětství se odehrál, když mu bylo dvanáct let a jel se svým bratrem hledat stádo poníků. Svého bratra měl velmi rád a učil ho všemu, co sám už znal. Přišli k nějaké divoké třešni plné zralého ovoce. Mezitím, co se věnovali třešňovým hodům, vyděsilo oba bratry temné mručení běžícího medvěda. Mladý Splašený Kůň vystrčil mladšího bratra nahoru na strom a sám vyskočil na jednoho z vyděšených koní a běžel s ním nějakou vzdálenost, pokud ho nedostal pod kontrolu. Okamžitě se vrátil a s divokým ječením vrhl laso na medvědovu hlavu. Medvěd se zpočátku spíral ale později povolil a dal se do běhu. Jeden starý muž, který mi toto vyprávěl, dodal, že když byl stejně mladý, měl takovou sílu, že se nebál zaútočit na Grizzlyho. Věřím, že to je pravda.
V šestnácti se poprvé zapojil do války. Tenkrát Dakotové bojovali s Gros Ventre. Své hrdinství prokazoval tím, že byl stále v čele následujíc nejvýznamnější bojovníky. Společně s Hrbem zamýšleli přepadnout hlídky. Ale Hrbův kůň byl zasažen a on spadl dolů. To už se na něj hnali bojovníci s cílem jej zabít nebo zajmout. Přes spršku šípu ale mladý Kůň seskočil s ponyho a pomohl svému příteli vyskočit na svého koně. I přes pronásledování se jim podařilo uprchnout do bezpečí. Tak se pomalu stával šamanem indiánského válečnictví, a Hrb to byl, kdo mu udělil jméno Splašený Kůň, nové jméno nastávajícího bojovníka Teton Dakotů.
Jak bylo zvykem pro dobrého mladého bojovníka, trávil mnoho času v modlitbách a rozjímání o samotě. To, co se stalo během těchto půstů v divočině na holé vyvýšenině, nikdo neví. To je tajemstvím po celý život až po stáří. Mezi vrstevníky byl oblíben a vyhledáván, ale přesto si zachoval zdrženlivost a skromnost. Ale v okamžiku nebezpečí se okamžitě ujímal vedení. Byl skutečným dakotským hrdinou, z našeho pohledu skutečný bohatýr, ale v žebříčku hodnost amerických Indiánů si zachovával jemnost, jako jeho charakteristický rys. Usiloval dosáhnout své šlechetnosti odpoutáním se od materiálního světa
Jeho přítelem byl Hrb, kterého měl rád. Stali se přáteli i přes věkový rozdíl. Lidé jim říkali „Grizzly a Medvídě“. Ti dva mnohokrát ochránili Dakoty v šarvátkách s jinými kmeny. Jednoho dne však podnikli nešťastný útok proti Hadům. Dakotové byli na ústupu před značnou přesilou. Starý válečník Hrb se zhroutil ve svém posledním boji, ale Kůň se svým mladším bratrem stačili ještě při ústupu zabít dva nepřátele.
Splašený Kůň měl ve zvyku sledovat nepřítele, až k jeho zázemí. Také místo toho, aby svého nepřítele smrtelně zranil, šlehl ho proutkem (pro Indiány byl větším projevem statečnosti osobní kontakt s nepřítelem, než jeho samotná smrt) i přes nebezpečí, že ten byl ozbrojen, nestaral se o své bezpečí. Při jednom pokusu učinit to samé, zahynul jeho jediný bratr. Společnost mladíků vedená Splašeným Koněm, chtěla zaútočit na jeden z hraničních postů. Zabili jednoho ze stráží, rozehnali stádo koní a pronásledovali honáka, který prchnul za bezpečí palisád pevnosti. Náčelník unikl, ale jeho mladý bratr byl sražen s koně a padl.
Své dospělosti dosáhl v době největší krize s vládou U. S. Už předtím ale prokázal, jaká bude jeho role v indiánských válkách. Stále a stále riskoval, a mnohdy to byl zázrak, že zachránil jak sebe, tak i jiné. Nebyl řečníkem ani synem náčelníka. Jeho vliv a úspěšnost byla hlavním důvodem, proč byl uznáván. Nikdy ještě nebojoval s býlími vojáky, proto nevlastnil ani jeden coup či skalp s těchto střetů.
Ve věku dvacet jedna let se sešel z význačnými pohlaváry všech Teton Dakotů, aby se radili jak postupovat proti bílému útočníkovi. Dřívější smlouvy uzavřela každá tlupa zvlášť, a každá byla mírová. Tenkrát si myslely, že táto velká země může přijmout přátelsky tyto bílé obchodníky. Ale až dosud nepočítali s nějakým bojem. Nyní měli dovolit výstavbu Oregon Trail a dokonce tolerovat stavbu vojenských pevností na jejich území.
Většina náčelníků byla pro otevřený boj a odpor. Ale několik vlivných pohlavárů bylo pro mírové řešení a utvoření nové smlouvy. Mezi nimi byli Bílý Býk, Dva kotle, Čtyři medvědi a Rychlý medvěd. Dokonce i Skvrnitý ohon, hlavní mírový náčelník byl s těmi, co chtěli v roce 1866 hájit svá práva bojem. Usnesli se, že je třeba první řadě zaútočit na pevnost v jejich území a na každého vetřelce také.
Splašený kůň se jednání nezúčastnil, ale on a všichni mladí bojovnicí s rozhodnutím rady souhlasili. Ačkoliv byl Kůň ještě velmi mladý, byl už respektovaným vůdcem mezi mladými. Dalšími takovými vynikajícími mladíky byli Dlouhý nůž (bratr člověka stejného jména byl dlouho kapitánem indiánské policie v Pine Ridg), mladší bratr Hrba, Útočící medvěd, Skvrnitý Los, Vraní Vůdce, Bez vody, Velká cesta, Pes, synovec Rudého oblaka a Dotýkající se mraků, důvěrný přítel Splašeného Koně.
Novinkou v indiánském boji byl útok na Fort Phil Kearny. Indiánská taktika spočívala v tom, že útok povedou na dřevorubce zásobující pevnost dřívím. Tím chtěli vylákat vojenskou posádku z hradeb, na kterou už v záloze čekalo šest set bojovníků. Tímto úkolem byl pověřen Splašený Kůň. Lest byla úspěšná, protože vše bylo znamenitě provedeno. Ty, co byli zasvěceni do této války, vybral Sedící Býk jako hlavního válečný náčelník, pod jeho vedení se také připojili i náčelníci Cheyennů. Během deseti let této obranné války nebyl nikdo známější pro řečnické schopnosti jako on, v jeho týpí se také scházeli mladí muži. Bylo na něm, aby uvedl v praxi rozhodnutí rady, proto se často radil i se staršími náčelníky.
Povstal náhle jako Osceola , jako Tecumseh se nemohl dočkat boje, byl jako Pontiac, který se nevzdal boje, i když jeho spojenci už jednali o míru, Jako Grant, mlčenlivý voják plný činů, ne slov. Vyhrál nad Custerem, Fettermanem a Crookem. Vyhrál opravdu každou bitvu, až na ty kdy byl v táboře překvapen společně s ženami a dětmi, ale i potom dělal vše proto, aby se dostal z tohoto těžkého postavení.
Počátkem roku 1876 mu běžci od Sedícího Býka přinesly zprávu, aby se všechny tlupy s plání společně v létě shromáždili na horním toku řeky Tongue v Montaně, na společné porady a slavnosti. Táto výzva byla přijata z různými výhradami. Bylo to v době, kdy armáda vedla válku z Dakoty, ale také byli posíláni další zplnomocněnci, pro obnovu jednání.
17 června oznámili zvědové objev velkého vojenského tělesa pod vedením Generála Crooka. Rada pověřila Splašeného koně, aby se sedmi sty muži na něj zaútočil. Většinou to byli mladíci pod dvacet let. Vyrazili v noci, a se vší opatrnosti se chtěli co nejblíže přiblížit k nepříteli. Ale asi čtyři míle před Crookem narazili na nějaké jeho Vraní zvědy. Došlo k šarvátce, ze které Vraný rychle utíkali zpět do Crookova tábora pronásledováni Dakoty. Tímto byla armáda varována, takže selhal moment překvapení. Opakovaně se snažil Splašený Kůň přimět vojáky k otevřenému boji, ale oni jen pálili ze svých obranných postavení. I když dosáhl úspěchu v tom, že absolutně rozdrobil celistvou obranu armády, Vrány stejně vedeným způsobem boje zabránili katastrofě. Odpoledne se zklamaný vrátil do tábora. Jeho zvědové ale stále Crooka sledovali a přinesli zprávu, že táhne podél Goose Creeku, a zdá se, že nemá v úmyslu napadnout Dakoty. Dnes je známo, že to měl být spíše Crook než Reno, kdo měl být obviněn ze zbabělosti vzhledem ke Custerovu osudu. Později už neměl žádnou šanci něco podniknout a měl štěstí, že uchránil sebe sama. Kdyby Crook postupoval podle původního plánu, setkat se s Terrym a jeho tisíci vojáky, dvěma stovkami Vran a Shoshonů, určitě by tím zabránil Custerovi v jeho postupu, tím by ho zachránil a válka z Dakoty by skončila právě tam. Místo toho se uchýlil k Fort Meade z obavy před útoky Splašeného koně a jeho muži.
Indiáni pak překročili rozvodí řek Tongue a Little Big Horn, kde se cítili být v bezpečí před pronásledováním. Ale zde, i přes všechny bezpečnostní opatření byli v pravé poledne, uprostřed her a zábavy, zatímco většina mužů byla na lovu, překvapeni generálem Custerem.
Dne 25. června se velký indiánský tábor táhl tři míle podél toku řeky. Za řídkou linií topolů, stálo pět kruhových seskupení týpí v průměru asi jedné míle. Tu a tam vynikalo samostatné bílé týpí, byli to specielní stany, které sloužili pro shromažďování Spolku mladých mužů. Splašený kůň byl ve Společenství „Silných srdcí“ a „Tokala“ – Liščí doupě. Zrovna sledoval hry – Házení kroužkem, když z jižního konce tábora přišla zpráva o příchodu vojáků.
Dakotové a Cheyenni byli lidé okamžiku, ačkoliv byli překvapeni, okamžitě byli ve střehu. Ženy a děti propadly panice. Poníci běhali sem a tam pronásledováni svými pány. Ve stanech zpívali starci písně pro povzbuzení válečníků Silných srdcí Splašeného koně.
Náčelník měl okamžitě osedlaného svého oblíbeného válečného koně a společně se svými druhy uháněl na jižní konec tábora, když v tom přišlo nové varování z opačné strany. Tam byl přímo za řekou na vrcholcích kopců spatřen Custer se svými muži. Kůň okamžitě zhodnotil situaci – odhadl postavení nepřítele a plánoval útok na nepřítele ze tří stran zároveň. S vědomím, že Custer nemůže v tomto bodě překročit řeku, hnal své muže dále na sever k brodu s myšlenkou odříznout Custera od tábora. Cheyennové na jihu postupovali proti Renovi podobně. Custer musel vědět, co se na něj chystá, a je proto záhadou proč chtěl stále realizovat svůj plán. Už za několik málo minut měl Splašený Kůň, tento divoký generál plání, porazit toho kdo byl považován za jednoho z nejlepších velitelů občanské války a ukončit jeho slavnou kariéru i život.
V této prudké srážce dosáhl Kůň svého nejslavnějšího vítězství. Dakotové netušili, že Custer má jenom tak slabý oddíl, byli zvyklí, že bílé tváře utočí na indiánské tábory s náležitou silou. Takto se Custer chytil do své vlastní pasti. Vojáci museli mít pocit, že se Indiáni vynořují jakoby ze země. Ti utočili na oddíl ze tří stran až do chvíle, kdy nezůstal ani jeden z vojáků naživu. Pak se obrátili k jihu, kde se mezitím na jedné z vyvýšenin opevnil Reno s druhou části sedmé kavalerie. Odtamtud ho už Indiáni nedokázali vypudit. Gallovi lidé ho tam drželi do příchodu jednotek generála Terryho, což přinutilo indiány strhnout tábor a rozptýlit se do různých směrů.
Sedící býk odtáhl do Kanady, Splašený kůň a Cheyennové se poměrně nerušeně pohybovali sem a tam po kraji. Při zimním odpočinku armáda překvapila tábor Cheyennů, ale mnoho škod jim nenadělala, snad z vědomí, že někde poblíž byl i Splašený kůň. Jeho jméno už vzbuzovalo zdravý respekt. Čas od času byli za ním vyslání poslové s naléhavou výzvou, aby se vrátil do rezervace, s ujištěním, že se s ním bude dobře zacházet.
Za nějaký čas jeho lidem už silně chyběli zásoby a prostředky k životu, protože stáda bizonů už byla tak zdecimována, že jen bylo velmi obtížné ulovit nějaké kusy pro obživu a ošacení. To byl asi hlavní činitel jeho pozdějšího rozhodnutí. V červenci 1877 se nechal konečně ovlivnit natolik, že vstoupil do Fort Robinson v Nebrasce. Společně s ním asi tisícovka Ogallalů a Minneconwoju s důvěrou, že vláda vyslyší jejich stížnosti.
Za těchto okolností prohlásil Crook, hlavním náčelníkem Skvrnitého ohona, za jeho prospěšné služby pro armádu. Ale ten nebyl všemi uznán. Pozornost se soustředila na Splašeného Koně, který byl v opozici proti Skvrnitému ohonu. Jeho stoupenci se proto rozhodli, že Koně odstraní. Mělo se to stát při velké poradě. Ale to se také dozvěděl Crook, proto pověřil nějaké důstojníky, aby se porady účastnili. Celou záležitost se dozvěděl také Splašený Kůň, a jedinou jeho reakci byla věta: „Vrazi jsou jenom zbabělci.“
Jeho žena byla tenkrát těžce nemocná a on ji chtěl odvést k jejím rodičům do rezervace Skvrnitého ohona. Jeho nepřátelé toho využili, aby rozšířili nepravdivou historku o jeho útěku. Byla za ním vyslána skupina Indiánské policie. Brzy jej dostihli, ale nezatkli ho, protože viděli, že se stará o ženu. Doprovázeli ho také všichni Minneconwuji. Jeli směrem ke zprávě kapitána Lea, který se staral o Brule Dakoty. Tento dobrovolný doprovod dělal velkolepý dojem, pokřikovali a zpívali písně. Jak později řekli kapitán Lea a reverend Cleveland, situace vypadala kriticky. Skutečně ti z Indiánské policie ze správy Rudého oblaka, dostali doporučení, aby se sami neukazovali, protože někteří válečnici byli odhodlání je zpráskat jezdeckými bičíky. I za této situace Splašený Kůň ukázal svého ducha. Plně ovládal své mladé muže na uzdě. Řekl jim ať je jejich cesta pokojná:“Je dobré být statečný v boji, ale je zbabělé ukazovat hrdinství na svém vlastním národě. Policie musí dělat, to co jim řekli. Nejsou lepší než sluhové bílých, Já jsem zde přišel pokojně“
Kapitán na něj naléhal, aby se vrátil a hlásil na armádním velitelství a vysvětlil své jednání. Mohl by získat povolení a dokonce vůz s doprovodem. Bylo mu řečeno, že se měl vrátit svobodný, ale nebyla to pravda. Indiáni se chlubili, že to byli oni, kdo ho přivedli, ale byli to jen historky. On však v očekávání zrady pohrdal jedněma i druhýma a vrátil se zpět do Fort Robinson
Když přišel do vojenského tábora, šel mu naproti Malý Velký Muž, se zbraní v ruce a s ním bratranec a přítel Splašeného Koně Dotýká se mraků. Malý Velký Muž a jeden z důstojníků pak vedli Koně mezi sebou. Splašený Kůň byl neozbrojen, až na nůž, který běžně používají muži i ženy. Kráčel směrem ke strážnici, když v tom se náhle vrátil Dotýká se mraků a vykřikl: “ Strýčku oni tě chtějí zatknout.!“
„Další podvod bílého muže! Nehte mě jít! Nehte mě umřít v boji!“ křičel Kůň. Zastavil se a zkoušel se vyprostit ze sevření a vytasit nůž. Ale byl pevně sevřen Malým velkým mužem a důstojníkem. Zatímco se snažil vyprostit, jeden z vojáků ho zezadu probodl bajonetem. Bylo to smrtelné zranění, kterému během noci podlehl. Jeho starý otec nad ním zazpíval píseň smrti a pak jeho tělo odvezli, tak aby se jej už nikdy nedotkla ruka bělocha. Pohřbili jej někde v Bad Lands, kde je dodnes.