Wincestrovky

Zrod pákové opakovačky
První pokusy o sestrojení opakovačky jsou doloženy již z doby křesadlovek. Tehdy také vznikl nápad uložit střely do trubkového zásobníku. Ale složité a nespolehlivé zbraně skončily většinou jako ozdoby zámeckých sbírek.
Za praotce dnešních pákových opakovaček se považuje mechanik a vynálezce Walter Hunt. V roce 1848 mu byl udělen US patent číslo 5701 na duté olověné střely s náplní černého střelného prachu. Dutina byla uzavřena víčkem s otvorem pro prošlehnutí plamene od zápalky nasazované na závěr. Rok po nábojích (21. 8. 1849, patent číslo 6663) si Hunt nechal patentovat pušku. Vyrobil jeden nebo dva prototypy, ale na pokračování vývoje neměl prostředky. Patenty koupil George Arrowsmith. Jeho spolupracovník, puškař Lewis Jenings, pušku upravil pro sériovou výrobu (patent číslo 6973 z 25. 12. 1849). Arrowsmithovi se pro financování výroby podařilo získat spolupráci obchodníka se železářským zbožím Courtlanda C. Palmera, který zadal výrobu 5000 opakovaček firmě Robbins &Lawrence. I přes Jenningsova zlepšení byla puška stále málo spolehlivá. Odbyt vázl, takže zbraň byla napřed upravena na jednoranovou zadovku a poslední kusy byly dokonce prodávány přestavěné jako předovky. Ale díky Palmerovi se s konstrukcí opakovačky seznámili lidé, jejichž jména jsou nesmazatelně zapsána do historie vývoje palných zbraní: Benjamin Tyler Henry pracoval u firmy Robbins & Lawrence jako dílovedoucí a obchodními partnery Palmera byli Horace Smith a Daniel B. Wesson. Krátce po zahájení výroby plánovaných 5000 kusů byly provedeny úpravy podle návrhu H. Smitha (patent č. 8317 z 26. 8. 1851) a tyto zbraně se dnes označují jako Smith-Jennings. Ani vylepšené opakovačky neměly obchodní úspěch a po dokončení objednaného počtu byla výroba zastavena.
Ve vývoji pokračovala firma založená trojicí Palmer, Smith a Wesson. Smith doplnil Huntovy duté střely zápalkou a značně změnil mechanismus zbraně. Výsledkem bylo asi 1700 pistolí Smith & Wesson ráže 31 a 41. Vývoj byl ale tak drahý, že firma zkrachovala. Společníci se nevzdali a založili Volcanic Repeating Arms Company. Pušky Volcanic již mají všechny charakteristické znaky pozdějších pákových opakovaček. Jako střelivo však stále používají duté olověné střely. Zbraně neměly vytahovač, takže selhaný náboj se musel vyrážet vytěrákem a malý prostor pro prach v dutině střely nedovoloval dosahovat vyšších výkonů. Firma Volcanic 18. Února 1857 vyhlásila úpadek. Konkursní podstatu koupil 15. Března 1857 velkovýrobce košilí Oliver F. Winchester. Wichester nebyl odborník na zbraně, ale měl odvahu a trpělivost. Pro svoji firmu New Haven Arms Company získal jako dílovedoucího a konstruktéra Benjamina Tylera Henryho. Firma pokračovala ve výrobě pušek a pistolí systému Volcanic. Wichester je považoval za technicky dokonalé, ale na nedokonalý náboj. Proto zadal Henrymu vývoj nového náboje a úpravu systému Volcanic pro střelivo s nábojnicí. Vývoj trval tři roky. Nebýt peněz, které Wichester vydělal na košilích, firma by zkrachovala. Dne 16. 10. 1860 byl Henrymu udělen patent číslo 30446, který představuje základní kámen úspěchu pákových opakovaček. O tom jaký význam měla přestavba na kovové náboje, svědčí údaj o úsťové rychlosti střel: Volcanic 152 m/s, Henry 365 m/s. 

 
Henryovky
 
Základní rozlišovací znaky: Hlaveň osmihranná, standardní délka 24" (610 mm), zásobník trubkový po celé délce hlavně, nabíjení zásobníku zepředu, kapacita zásobníku 16 nábojů 44 Henry Rimfire (s okrajovým zápalem a tupou střelou). Trubka zásobníku na spodní straně proříznutá, ve výřezu se pohybuje páčka spojená s posunovačem nábojů. Pouzdro závěru mosazné, vzácně železné. Přechod horní části pouzdra závěru do krku pažby “henryovkovým zubem”. Originální henryovky nikdy nemají nabíjecí klapku a jsou bez předpažbí.
Výroba v letech 1860 ¸ 1866. Číslování začínalo od 1, nejvyšší doložená čísla se pohybují kolem 14 000. Na číslování henryovek plynule navazuje číslování winchesterovek modelu 1866, takže přesný počet vyrobených kusů nelze zjistit.
Henry převzal mechanismus pušek Volcanic, který upravil pro silnější náboj a vyřešil vyhazovač a vytahovač. Podstatného zvýšení spolehlivosti odpálení nábojů s okrajovým zápalem dosáhl použitím dvou protilehlých zápalníků.
Ovládací páka henryovek a (následujících winchesterovek) se otáčí na čepu ve výstupku spodní části pouzdra závěru. Její konec zabírá do soustavy dvou pák pod závěrem. Páky jsou uprostřed spojeny čepem, přední konec soustavy je výkyvně uchycen na závěru a zadní konec druhé páky kýve na čepu spojeném s pouzdrem závěru. V napřímené poloze je střední čep výše než oba krajní čepy a páková soustava tím blokuje pohyb závěru. Odklopením ovládací páky se sníží střední čep a "zlomená" páková soustava otevře závěr. Zadní konec závěru současně stlačuje kohout a natahuje jej. Vystřelená nábojnice je vytažena na půlválcové vybrání v horní ploše podavače nábojů. Podavač má tvar hranolu, který se svisle pohybuje v přední části pouzdra závěru. Pod vyhazovačem má válcový otvor, shora proříznutý, do kterého posunovač vytlačuje náboje ze zásobníku. Pokračováním pohybu ovládací páky je podavač zvednut vzhůru. Tím dojde k vyhození prázdné nábojnice, podání dalšího náboje před závěr a zablokování posunu nábojů ze zásobníku. Zpětným pohybem ovládací páky závěr odebere náboj z podavače a zasune ho do komory. Pak se podavač sníží (díky průřezu "obejde" zavřený závěr) a do jeho dolního otvoru se ze zásobníku nasune další náboj. Doražení ovládací páky napřímí uzamykací soustavu závěru a puška je připravena k výstřelu.
Nabíjení henryovek bylo převzato z volcaniců: napřed se musí pomocí vyčnívající páčky stáhnout posunovač s pružinou do přední části zásobníku. Předních asi 250 mm zásobníku je samostatné odklopné pouzdro, jehož osu tvoří válcový konec hlavně. Odklopením konce zásobníku se stlačenou pružinou a posunovačem se otevře zásobník. Do trubky zásobníku se vloží 16 nábojů, přední díl se uzavře a pružina zásobníku začne tlačit náboje na podavač.
Henry zpočátku pracoval pro Winchestera jako subdodavatel. V pronajaté továrně a na vlastní náklady vyráběl pušky, které za dohodnuté pevné ceny prodával Winchesterovi. Takto vyrobené kusy jsou na přední části pouzdra značené velkým písmenem "H". V roce 1865 Henry odešel a dále vyráběné pušky jsou značené "W". Henryovky konečně zaznamenaly obchodní úspěch. V roce 1862 bylo hospodaření firmy poprvé vyrovnané a od roku 1865 již vykazovla zisk.
Po vypuknutí občanské války v roce 1861 Winchester nabídl henryovky armádě Unie, ale vojáci dali přednost konkurenci - opakovačkám Spencer se zásobníkem v pažbě. Henryovky používaly ve větším množství dobrovolnické oddíly, armáda nakoupila jen 1731 kusů. O to větší úspěch měly u civilních zákazníků.
Po skončení války Sever proti Jihu začalo s podporou americké vlády osídlování západní poloviny kontinentu. V USA nastala situace, která v Evropě neměla obdoby. Poptávka po civilních zbraních mnohonásobně převýšila požadavky armády.
 
 
Winchester model 1866
 
Základní rozlišovací znaky: Celkový vzhled je velmi podobný henryovkám, včetně převážně mosazného pouzdra. Základním rozlišovacím znakem je nabíjecí klapka na pravé straně pouzdra závěru, přechod zadní části pouzdra do krku pažby obloukem (henryovkový zub se nachází na asi 3000 kusů z počátku výroby), přední část pouzdra závěru rozšířená a upravená pro uchycení předpažbí, dřevěné předpažbí a uzavřená trubka zásobníku.
Výroba od roku 1866 do 1898, celkový počet kusů kolem 170 000. Číslování navazuje na henryovky, přechod mezi henryovkou a modelem 1866 se odehrál kolem výrobního čísla 14 000. Na originálech se nenajde nápis “Model 1866”, toto označení bylo přiděleno historiky a sběrateli až ve 20. Století. V době výroby byl považován za vylepšenou henryovku. Tento model ještě používá náboje 44 Rimfire (s okrajovým zápalem), ke konci výroby se vyskytují i provedení na náboj 44 Henry Flat se středovým zápalem.
Koncem roku 1866 Winchester reorganizoval výrobu zbraní a založil Winchester Repeating Arms Company. Výroba probíhala napřed v Bridgeportu, od roku 1871 byla přemístěna do nové továrny v New Hawenu. Podstatné pro úspěch modelu 1866 a dalších bylo zakoupení patentu Nelsona Kinga (číslo 55012 z 22. 5. 1866) na nabíjecí klapku. Při nabíjení se nábojem stlačila odpružená klapka dovnitř pouzdra a náboj se zasunul do lůžka v podavači. Pokud již byl náboj v podavači, nový náboj ho vytlačil do trubky zásobníku. Uzavřený zásobník byl chráněn proti vnikání nečistot a předpažbí umožnilo pohodlnější držení zbraně a chránilo poměrně citlivý zásobník před nárazy.
Winchester model 1866 byl vyráběn ve třech základních variantách: Sporting Rifle s hlavní délky 24" (610 mm), osmihrannou nebo vzácněji válcovou, zásobníkem po celé délce na 17 nábojů, předpažbím s mosaznou nebo železnou koncovkou, Carabine s válcovou hlavní délky 20" (508 mm), zásobníkem po celé délce hlavně na 13 nábojů a předpažbím uchyceným jednou objímkou, a Musket. To byla vojenská verze s válcovou hlavní délky 27" (686 mm), zásobníkem délky 24" (610 mm) na 17 nábojů a předpžbím délky 17" (432 mm) uchyceným dvěma kroužky. Na konci hlavně může být úchyt pro bodák.
Model 1866 se prodával převážně civilním zájemcům. Větší množství zakoupila pouze turecká a francouzská armáda.
 
 
Winchester model 1873
 
Základní rozlišovací znaky: Na první pohled jsou patrné krycí desky závěrového mechanismu a posuvný kryt výhozního okénka. Pouzdro železné (ocel se na pouzdra začala používat až od roku 1884). Závěr zesílený a upravený na náboje se středovým zápalem. Základní náboj 44 Winchester Centre Fire (později označovaný 44-40), menší množství v ráži 38-40, 32-20 a 19 500 ks v ráži 22.
Výroba v období 1873 ¸1919, celkem asi 720 600 ks. V letech 1924 ¸ 25 byla ze zbylých dílů smontována ještě jedna malá série. Číslování probíhalo v samostatné řadě od 1.
Winchester 1873 se spolu s modelem 1866 ucházejí o titul "zbraň, která dobyla Divoký západ". Popularitu winchesterovek podpořila ještě firma Colt, která od roku 1878 nabízela revolver SAA i v ráži 44-40. Vznikla tak nejoblíbenější kombinace krátké a dlouhé zbraně na jeden náboj.
Technicky odpovídá modelu 1866, během výroby se objevují drobná vylepšení. K lovecké pušce, karabině a vojenské pušce přibyly ještě karabiny s velmi krátkou hlavní 14" (356 mm), u loveckého provedení se objevují i všechny tři formy hlavní (osmihranná, válcová a z poloviny osmihranná) a zásobník v délce hlavně nebo poloviční.
Model 1873 byl jako první nabízen na základě závazných objednávek ve zvláštním provedení 1 z 1000 (prodáno 136 ks) a 1 ze 100 (8 ks). Ty dnes patří ke sběratelsky nejvzácnějším winchesterovkám.
Všechny vyrobené pušky byly u firmy Winchester přezkušovány střelbou. Zbraně, u nichž byla při nástřelu zjištěna mimořádně vynikající přesnost, byly opatřovány luxusní povrchovou úpravou i dalšími doplňky. To s sebou samozřejmě přinášelo i vyšší cenu (asi dvojnásobek) a tím i větši zisk výrobci. Mimo uvedená zdobení ještě měly na hlavni vyryt nápis ,,Jedna z tisíce".

 Winchester model 1876

S požadavkem zvyšování výkonu munice se objevila na trhu opakovací puška Wichester model 1876. V té době jeden z nejsilnějších puškových nábojů, Winch.44WCF také nazýván 44-40, neměl dostatečný výkon pro lov severoamerické zvěře .

Model 1876 není nic více než zvětšený model 1873. Má stejný typ závěru, stejný typ mosazného podavače nábojů, používá stejné boční desky, odsuvnou prachovou krytku a zajištění nabíjecí páky. To byl poslední model Winchester , který používal toto vybavení. Taky to byla velice masivní zbraň važící 5kg ve standardní puškové konfiguraci. Zdálo se, že z důvodu výkonu náboje mohl Winchester 76 být porovnáván s jednorannými puškami, které dominovaly na západě. Avšak výkon nejsilnějšího náboje 50-95Win. nebyl tak výkonný jako náboje do jednoranných zbraní. Na druhé straně měla obrovskou výhodu v daleko větší rychlosti střelby, díky opakování.

Winchester experimentoval s používáním nábojů 45-70Gov. , ale tyto náboje se zdály příliš silné na závěr pušky. Taky jejich délka byla příliš dlouhá. Proto Winchester šel cestou výroby nábojů větších průměrů, ale kratších v délce. Pro srovnání : 45-70Gov.má nábojnici dlouhou 2,10“, zatímco 45-75WCF má pouze 1,88“.A však výkonem jsou tyto náboje podobné. Náboj 45-75 byl osazen střelou těžkou 350gr. a obsahoval 75gr. černého prachu – byl to opravdu pěkně výkonný černoprachý náboj. Dokonce dnešní střelci v Americe se „nestydí“ používat ho pro lov.

Winchester nikdy nebyla továrna , která by vyráběla pušku komorovanou pouze pro jeden náboj, když mohli prodávat zbraně komorované pro další ráže. Proto v roce 1879 začali vyrábět model 1876 v dalších dvou rážích 45-60 a 50-95. Obě používali 300gr. střelu ve standartní tovární laboraci. 45-60 byla prostě zkrácená verze 45-70Gov. Náboj 50-95 je více méně typ expresních nábojů,její 300gr. střela je skoro širší než delší , proto velice rychle ztrácí rychlost. Z nepochopitelných důvodů byla tato velká opakovací puška vyráběna i v ráži 45-60. Tento náboj 40-60 byl vyvinut z náboje 45-60 prostým stažení krčku pro ráži 40. Tovární laborace používá 210gr. střelu a 60gr. černého prachu , tato laborace má o něco větší výkon než klasický náboj 44-40.

Colt lightning

Coltova puška Lightning byla nejrychlejší opakovací puškou na světě až do doby nástupu samonabíjecích zbraní. V rychlosti střílení jí nemohla konkurovat žádná jiná puška od jiných výrobců...

Lightningy měly přímo odsuvný závěr a vyráběly se s malým, středním a velkým rámem jako pušky nebo karabiny. Zatažením předpažbím dozadu se odtáhl závěr, vyhodila se nahoru prázdná nábojnice, natáhl se kohoutek . Zasunutím předpažbí dopředu se nabil nový náboj, uzamkl se závěr a puška byla připravena k odpálení. U této pušky je pozoruhodné to, že podržením stisknuté spouště a použitím opakovaného pohybu předpažbí muže puška velmi, velmi rychle střílet bez dalšího stisknutí spouště. To je dáno mechanismem pušky, kdy dojde k uzamčení závěru, je odblokován kohout, který odpálí náboj (pokud je ovšem držena spoušť). Tento machanismus je velice spolehlivý a konstrukčně vyřešen tak, že v žádném případě nemuže dojít ke spuštění kohoutu v neuzamčené poloze závěru.

Rychlost střelby dala i jméno této Coltově pušce - Lightning - blesk, bleskový.
Tento model je datován do roku 1883, ale až o rok později v roce 1884 začal prodej. Výroba byla definitivně zastavena v roce 1904, tedy před více než 100 lety.

Kalibry se vyráběly od .22 s okrajovým zápalem až po 50-95 Expres. Délky hlavní od 20“ (karabina) po 28“ (expres rifle). Trubicové zásobníky pod hlavní měly kapacitu od osmi do patnácti nábojů. Celková produkce byla přes 185 000kusů a při výrově se uplatnilo přes 17 různých patentů. Colt byl prvním americkým výrobcem pušek ovládaným pohyblivým předpažbím. Winchester vstoupil na trh až v roce 1890 a Remington po přelomu století.

Jako první se začaly vyrábět modely se středním rámem a s kalibry 44WCF, 38WCF a 32WCF a jejich celkový počet byl 89 777 kusů.

Vzhledem k tvrdé konkurenci levnějších Marlinových a Winchesterových pušek spákovým ovládáním produkce Coltových pušek nedosáhla vyšších čísel.

Galingův kulomet

Gatlingův kulomet je jedna z prvních úspěšných realizací kulometu.
Jeho konstruktér Richard Jordan Gatling sestrojil první prototyp v roce 1861 a v roce 1862 získal na tuto zbraň patent.
Prosadil zejména používání jednotných nábojů s kovovou nábojnicí.
Gatlingův kulomet byl tvořen několika hlavněmi s vlastní nábojovou komorou. Hlavně byly uspořádány symetricky kolem středové hřídele. Náboje se podávaly z hora trychtýřem nebo pomocí zásobníku, při pootočení svazku hlavní se náboj zasunul do prázdné nábojové komory, poté se vystřelil, vystřelená nábojnice se vytáhla a vyhodila. Střelec jenom otáčel klikou a pomocníci přisypávali další střelivo. Kulomet Gatling dosahoval kadence až 300 ran za minutu, záleželo to ovšem na rychlosti otáčení klikou.